Je libo taneček s elfi pod korunami dubů staletých?
Jen žít a dýchat s lesem, brodit se listím, objímat stromy...
Nač ten ostych, kdo teď by se bál
vždyť do kola zve nás sám elfí král!
Elvenking člověka přímo vybízejí, aby plodil rozpustilé říkačky, aby snil o lesním reji, o štíhlých elfech, o temných očích noci a dalších bláhovostech, které se dnes nepěstují. Taková je prostě hudební přirozenost objevu z Apeninského poloostrova, který hraje folk metal, jaký jen tak neuslyšíte.
No, folk metal, řekněme raději elfí pagan speed s mnoha skvělými folkovými prvky. Anebo neříkejme a raději naslouchejme, co vy na to? Heathenreel je překrásnou mozaikou, která připomíná podzimní karneval barev. Začíná se keltskou zelení s veselým bubínkem, svůdně trylkující flétnou a prozpěvujícími housličkami. Klasika, jakou známe třeba z různých meziher Rhapsody. Své krajany Elvenking nijak nezapírá, ale zároveň bohapustě nevykrádá. Skvělý nástup úvodní “pohanskosti” Pagan Purity je stylově syrový a rozjuchaný, ale vzápětí přecházejí veselé kytarové vyhrávky do skvěle rozeklaného speedového popěvku - a refrén je zase kelťárna jak prase, jenže s dvojkopákovým podkladem...
A taková je tahle elfí smečka. Rozverně si hraje. Střídá hudební polohy, neustále mění tempo a instrumentace se střídá jako jarní počasí. Všechno sedí. Když do folkového veselí kousku Skywards, který se hrdě hlásí k nejlepším kouskům Skyclad, vtrhne na závěr death / blacková smečka ožralých goblinů, je to dechberoucí, nikoli křečovité. Silné náladovosti Heathenreelu napomáhá i dvojí vokál. Frontman Damnagoras vlastní stoprocentní taliánský ječák (a úskalí taliánských hejkalů známe všichni - příliš výšek a podivná výslovnost), ale v klidnějších pasážích připomene křehkým zpěvem Hansiho Kürsche. Sekerník Jarpen zase ukrutně skřehotá a řve - jeho výlevy se až s podivem nádherně vyjímají uprostřed libozvučného trdlování elfího orchestru. Musím přiznat, že u Damnagorase bych uvítal trochu hutnější hlasový spodek, protože ačkoli výšky drží obstojně, místy tam prostě chybí ta chvějivá síla a elektrizující náboj. Subjektivní, doznávám...
Kompozice, které Elvenking uhnětli, mi unesli dech kamsi do hlubin hvozdů. Jakákoli klišé mizí pod přívaly svěží invence. Například úžasná samopalna Dweller Of Rhymes sice začíná klasickým kytarovým heavy úprkem, ale plynule přechází do úžasného pohrávání s melodií a atmosférou. Monumentální sbory jsou střídány dravými kytarovými vyhrávkami, které totálně zapáchají paganofílií. Nádhera pro srdce Kristem uražená! A vůbec - kolik nápadů je schopna tahle smečka vtěstnat třeba do takové Oakenshield! To by mnohým mistrům kovotepcům vystačilo zředěné na tři řadovky. Možná lze místy Elvenkingům vytknout, že to s těmi ustavičnými proměnami přehánějí, a že místy by méně bylo více. Jenže to “místy” je velmi řídké - drtivě převažuje utěšený pocit z vybroušených a skvěle poskládaných hudebních eposů.
Tedy chválím a zase jenom chválím. To, že lze dohromady spojit rhapsoďáckou speedovou monumentalitu a folkovou lehkost legendárních Skyclad, bych považoval za utopii. Jenže tahle elfí banda to umí a jde jí to báječně. Mnohdy ta “lehkonohost” a členitost evokuje Blind Guardian. Ano, asi právě těm jsou Elvenking svou hudbou nejblíže. Jen po lepším zpěvákovi by se slušelo ve hvozdu poohlédnout. Ale i tak - narozdíl od zástupu dalších se mohou Strážcům bez uzardění podívat do očí...